JARNÍ TOULÁNÍ LEDNICKO VALTICKÝM AREÁLEM č 4

Ahoj, milí drazí !

.....sám se potuloval Podyjím

.....sedával na skále nad řekou

.....snil o cestě z pekel

.....hleděl na jihozápad

a složil tuto píseň. Kdo ?  Roman Horký z brněnského KAMELOTU...

https://youtu.be/n4Y9F-Mp2ss

No a tato píseň mi zněla v uších, když jsme se toulali kolem hrádku. Dovnitř jsme se nedostali, neboť cedule na bráně PRIVAT mluvila za vše !

Zažili jsme takovou úsměvnou příhodu. Nějací lidi, paní a pán se nějakým záhadným způsobem dostali za tu bránu a slídili tam. Já jsem se šla podívat na hrádek alespoň zboku a vtom z křoví vylezl pán. Tak jo ! Ale až jsme se potkali s mým pantátou (on totiž šel jinudy než já) , tak mi povídá, no ta paní byla štíhlá a ona se pod tou bránou prosmýkla po břiše, ale ten pán tam nemohl prolízt, neboť byl tlustý a břichatý, tak to musel obejít dokola přes to křoví.........chachááá no a já si říkala odkud leze !

A já se tak těšila, že si na něj (na ten hrádek) šáhnu ...a nic, tak jsem si alespoň šáhla na cimbuří.

ARCHEOPARK PAVLOV.

betonové monstrum, které jen na několika místech nakukuje do kraje prostřednictvím oken vyčnívajících nad úroveň terénu, jinak je celé schované pod zemí.

Nic proti architektům, ale uvnitř jsem měla pocit jak v protitankovým bunkru.

Jsou tam soustředěný unikátní nálezy a info , ale jaksi jsem tam nemohla dýchat, tak jsem to jen prolítla a rychle na světlo bóží.

Více informací najdete na : www.archeoparkpavlov.cz

Můj prapraprapra.....děda.......

Jediné oživení tohoto strašidla byl mikrozáhoneček s kosatci......

Ale na tomto místě, mi běhala husina po zádech. Když jsem si uvědomila souvislosti. Např.: jak dlouho se vyvíjí vrstva úrodné půdy a otisk věků uchovaný v půdě.......

Hned bych si šla šáhnout na tu neskutečnou historii zapsanou v odkrytých vrstvách půdy. Ještě teď, když to píšu, tak mi běhá mráz po zádech.

Je to divný, že v Archeoparku nic a tady takový rozechvění.........

Svérázný označení na toaletách v jedné hospůdce, kam jsme si zašli na hrachovou polívku

Pak jsme chvíli courali po pobřeží našeho novomlýnskýho móře a čuměli do dálky a poslouchali šplouchání vody. Na památku jsem si přivezla kus dřeva, torzo stromu ze zaplaveného lužního lesa.....

Zadumaný dopoledne v kraji vína, bílých skal , mamutů a Věstonické Venuše.

V této vesničce u hranic jsme bydleli.Ale né v tomto sklípku v jiném zrekonstruovaném a přestavěném na bydlení pro tůristy.

Toto byla poslední zastávka, posezení na kameňu s výhledem na Mikulov.

Tak ahoj Jižní Moravo a zas někdy příště.

 Vaše Jaromila