Přelezli jsme listím zapadanou lávku, mostek přes potok Trňák a plácali se rozbahněným polem do svahu. L. tam našel starou mysliveckou střelnici vybudovanou v hliníku, kde se těžil materiál na výrobu cihel. Lákal mě do houští, ale jsem odmítla si poničit kostelovou bundu. A ještě, že jsem tam nešla!
Dostala jsem se na místo, který mě něčím zaujalo, ba uchvátilo ! Ze všech stran chráněné stromy, obrácené k jihu, porostlé jen travinami a hlohem. Když jsem se zastavila a rozhlížela se po mlžných dálkách, byla jsem jako přikovaná,, , jako bych vrostla do země,jako bych byla součástí toho kousku přírody,jako bych se ocitla doma, vůbec se mi nechtělo jít dál. Takový zvláštní místo !
.Po našich dědech jsou v krajině křížky a sochy světců. Co zůstane v krajině po nás ????????????
Po nás? To mě fakt děsí...
OdpovědětVymazatMoc děkuji za krásné fotky a přeji hezký večer, Helena
Znám ten pocit, kdy člověk zůstane jak přikovaný a jakoby se rozplyne, ztratí tělesnost a je vtažen do okolí, do přírody. Možná na tom místě se něco stalo, něco se chtělo připomenout, možná nějaká naše minulost, kdo ví - ale je to úžasný zážitek. A Boží muka, křížky, smírčí kameny, všechny ty připomínky minulosti jsou úžasné a ráda čtu či poslouchám jejich příběhy. A co po nás? Raději nad tím ani nepřemýšlím, nejsou to totiž optimistické úvahy. Hodně pohody přeji.
OdpovědětVymazatDíky za milá slova
Vymazat